O úsměvech a také o vráskách. Aneb, když dva hokejoví trenéři dělají totéž, nemusí to být totéž

Hubert Leč 25. 10. 2011 | Zdroj: Hubert Leč

Je málo tak stresujících zaměstnání, jako hokejová trenéřina. A je málo zaměstnání, po nichž bývalí hokejisté tak touží, jako zmíněná trenéřina. Vyprávět by mohli hlavně ti, které sekl krutý Damoklův meč a po sérii neúspěchů se musejí sbalit a v lepším případě hledat štěstí jinde, tedy tam, kde časem nahradí stejně /dočasně/neúspěšného kolegu.

Pohled do duše dvou kamarádů Zdeňka Venery a Rostislava Vlacha, kteří ještě na jaře vedli společně zlínské berany, je teď docela odlišný. Vlachova beraní družina dokázala vyhrát vzájemný souboj PSG a Komety, pak uloupnout dva body na Slavii, když už to vypadalo zle nedobře a potom ještě zdolat Mladou Boleslav. Brňané se neotřepali po porážce ve Zlíně, dostali těžkou nakládačku na Kladně a pak ztratili šest vteřin před koncem i dobře rozehraný zápas doma s mistrovským Třincem…

A máte krystalický pohled, jak se za pět dnů změní /jistě dočasně/ pohled dvou dospělých chlapů na svět.

Spíše introvertní Vlach je samý úsměv, ale jako znalec a chytrý muž varuje před sebeuspokojením. Ale chválí partu kolem mazáků Čajánka, Lešky či Hamrlíka a dobře ví, jak rychle v téhle konstelaci mohou růst nadějní mladíci.

Zato Zdeněk Venera si s vráskami na čele láme hlavu, kde je chyba, ví dobře, že jenom jména úspěchy nedělají, co jsou mu platní skvělí brněnští fandové, když tým ne a ne zabrat, nemá lídra, který by v šatně praštil do stolu. Zkouší to tedy sám, ale počítají se jenom body a výsledky…

Víte v čem je hokejová extraliga krásná? Třeba i v tomhle trenérském trápení. A ne že bych to Vlachovi přál, naopak držím mu pěsti a mačkám je palci, ale vyloučeno to není, že se za pár týdnů bude usmívat zase jeho kamarád Zdeněk Venera. A vůbec nejlepší by bylo, kdyby si na jaře plácli před zahájením finálové série play off….

Hubert Leč, autor je sportovní komentátor