Problémem je zde ale následné ovlivnění většiny národa i jeho institucí. Více než deset let trvalo, než si většina veřejnosti, hlavně ta česká, uvědomila, že šla jen o dělení koryt a oba národy jen tak nejde ve skutečnosti rozdělit, protože jsou propojené hluboce lidsky. Nejde jen o historické kořeny, které té nejmladší generaci nic neříkají, ale ty kulturní, které v dnešní době o to víc získají na důležitosti. Podvědomě všichni cítíme, že potřebujeme mít ve své blízkosti někoho nějakým způsobem odlišného, kterému přitom rozumíme. Slováci a jejich kultura i život to pro nás naplňují.

1. Slovensko-české informační centrum na Kohútce slaví 28.10. své první narozeniny. Vzniklo „ v hlavách“ ochránců přírody jako logické vyústění základního přírodního pravidla říkajícího, že příroda nezná hranic. Ale na jeho realizaci se musela podílet i další občanská sdružení – Sport klub Kohútka a Občanské sdružení Javorníky z Lazú pod Makytou.

IC je vybudováno reprezentativně, ale také víceúčelově. Po celý rok sloužilo jako terénní základna pro ochránce přírody a pracovníky správ chráněných území Beskydy a Kysuce při jejich práci v terénu. Díky EU se tak ušetřily nemalé prostředky a dosáhlo konkrétních výsledků v oblasti monitoringu Javornického hřebene a i třeba pohybu velkých šelem v této oblasti. Ty jsou právě tím „školním“ příkladem bezhraničnosti přírody, protože se na Moravu, kde byl dříve úplně vyhubeny, rozšířily ze Slovenska, kde se je díky větší členitosti naštěstí vyhubit nepodařilo. (Zde na vysvětlenou musím dodat, že poslední medvěd na území dnešní České republiky byl zastřelen v roce 1875 u Valašské Bystřice a na konci 20. let žilo na Slovensku už jen posledních asi 15 medvědů. Zásahem tehdejšího československého ministerstva kultury se je podařilo zachránit a dnes jich na Slovensku žije zase několik set a na okraji svého teritoria se šíří na Moravu).

Centrum také pořádá rozsáhlé výstavy předních slovenských a moravských umělců - vystavovali zde již fotografové Jaroslav Velička (Čadca), Zdeněk Hartinger (Vsetín) a Jiří Paďour (Bystřička). 28.10.2011 bude vernisáží zahájena výstava obrazů Jiljího Hartingera „Valašsko moje, zdrávo buď!“ Všichni tito tvůrci mají své kořeny na Kysucích nebo Valašsku, jejich tvorba z nich pramení a je o to přesvědčenější a působivější.

V IC se pravidelně uskutečňují mezinárodní odborné semináře ať již k problematice lidových řemesel, práce s menšinami či ochraně přírody.

Umístění centra a jakýsi genius loci Javorniků, kde na jedné straně vidíme Lysou horu a na straně druhé západní Tatry, nesmírně láká účastníky z obou stran hranice. Naposled zde byla mezinárodní konference právě k problematice velkých šelem (medvěd, vlk, rys) v ČR a SR.

Mladší žijí v trochu jiném světě a pánové jako je Dobeš či Klaus se svými „picmochy“ se z nich snáší vychovat něco méně tolerantního, něco „do hněda“, což se Českoslovakismu trochu vzdaluje. Ale většina starších, ale i těch mladších, kteří se o život skutečně zajímají, jsou stále Čechoslováky. Kdo se zamyslí nad spojenectvím T.G. Masaryka a M.R. Štefánika, kdo docení velikost hrdinství atentátníků Gabčíka a Kubiše i dopad jejich statečného činu a oběti pro oba národy (státy), ten by se sám před sebou musel stydět, kdyby Čechoslovákem přestal být.

Můj dědeček dal 4 roky po založení společného státu mému otci jméno Milan z úcty moravského rolníka ke slovenskému spoluzakladateli Československa. I můj syn je Milan. To vše není ale záležitost občanského průkazu, to je věc osobní identity.

Dokladem česko-slovenské vzájemnosti je právě realizace projektu Příroda nezná hranic ČSOP a Slovenským svazem ochránců přírody a krajiny. Je to věc nejen odborná, ale hlavně založená na dlouholetých i právě v těch mladších nove vznikajících přátelstvích. Bez účasti „těch zpoza hranice“ by ten projekt ztratil jakýkoliv smysl.