Zcela chápu, že historicky se Zlín nemůže rovnat s takovým Uherským Hradištěm... a oni to Hradišťané tu v žertu tu vážně dávají znát. A jsou na sebe patřičně pyšní. Což kromě nás kocourů snad lidé ve Zlíně ani nechtějí. Někdy se Zlíňáci pasují – a ne zcela neoprávněně- do jakýchsi naplavenin baťovské a postbaťovské éry. Do Zlína se prostě chodilo za prací, nejen v době Baťově pořádně tvrdou a na víkend se pokud možno jezdilo mimo město, tam někam „domů", na Slovácko, na Valašsko, na Hanou. A ono to do značné míry trvá, zkuste se krajským městem projít v sobotu či v neděli odpoledne, no přelidněno tam není určitě.

A přece si myslím, že Zlíňáci mají být nač pyšní. Zaujalo mne to na jednom příkladu z poslední doby. Pan prezident si pozval k oslavě státního svátku 28. října na Pražský hrad spoustu významných a ještě významnějších lidí. Mezi nimi i jednoho známého Zlíňana, očního lékaře, doktora Pavla Stodůlku. Právě on se stará o oči prvního muže Česka a prezident dobře ví, že mu má být zač vděčný. Tenhle prezidentský výběr mne docela potěšil...

Nějakých šest desítek let se cítí být Zlíňanem i další zajímavý muž, šéf zdejšího tenisového klubu Milan Kalus. Ten mi před nedávnem vyprávěl,/nebojte rozumím lidské řeči/ jak tu měl na návštěvě své kamarády ze všech koutů bývalého Československa z dob poměrně dávných, z konce šedesátých let minulého století, kdy spolu sloužili na vojně. A jak mu krásný Zlín v krásném podzimním dnu doslova záviděli.

Být čistokrevným Zlíňanem takříkajíc křtěným Dřevnicí zase není tak lehké. Samozřejmě vzhledem k mladé historii samotného města. Jedním z nich je třeba spisovatel Antonín Bajaja. A je moc dobře, že má své město v srdci. Nejen kvůli svému oceňovanému románu Na krásné modré Dřevnici. Mimochodem, to Zlínství je tam znát jako málokde...

Můj kocouří rozum mi říká, že hrdost na Zlín, na svůj domov se prostě musí dnes a denně pracně budovat. Víte, na čem bude hodně záležet? Podle mne na tom, aby nám ze Zlína, poté co tu dostanou vysokoškolské vzdělání, neutíkali do života mimo Zlín, tedy za lepší prací a výdělky, mladí, studovaní, chytří lidé.

Ne, nemyslím si, že mávnutím kocouřího ocasu získáme hrdost na to, že jsme Zlíňáci, ale jsem si jistý, že máme být nač rozumně pyšní, nejen na Baťu či Zlíňáka každým coulem/ byť jako mnozí a mnozí další také domestifikovaného/ Miroslava Zikmunda...