Jedeme na EURO, jsme mezi šestnácti nejlepšími na starém kontinentu. Což jsem předvídal, ale teď nechci být za chytrého, protože, když se to tak vezme, tak náš soupeř měl v obou utkáních na Ukrajinu a do Polska v létě příštího roku stejně blízko jako my. A některé pasáže druhé půle duelu v Podgorici mne přesvědčily o tom, že se musíme ještě hodně zlepšit, abychom na Euru konkurovali nejlepším.

Kdyby postoupili naši vyrovnaní soupeři z maličké země na jihu Balkánu, vsadím se, že by se tam šlo s oslavami do ulic. Mimochodem jejich fandové byli hodně pohodoví a když bylo jasné, že přes Čechy nepostoupí, bavili se zážitkem z fotbalu nadále. Jejich vystoupení bylo pro mne vůbec nejpříjemnějším překvapením, rádobyznalci přitom tvrdili, jak pekelné a nepřátelské prostředí nás v bývalém Titogradu čeká.

Spíš mne štve, že my ani tenhle nesporný úspěch oslavit pořádně neumíme, respektive což o to, umíme, co je ale horší, ani nechceme. V hospůdce, kde jsem zápas sledoval, se sice pár takových našlo, ale to dovádění a radost si museli přivodit zvýšenou dávkou tekutých oblíbenin.

Pamatuji si moc dobře, jak se některé vítězné zápasy Eura, třeba s Němci či Holanďany, stávaly doslova národním svátkem. A moc si přeji, abychom si tu bezvadnou atmosféru zopakovali. Mimochodem, určitě se vydám povzbudit naše kluky přímo do Polska či na Ukrajinu. A přeji jim i sobě příznivý los.

O autorovi

Hubert Leč

Sportovní glosátor, který umí tvrdě zasmečovat svými postřehy.