Je měsíc do Štědrého dne, taky do Štědrého večera. Začíná adventní čas. V něm prý mají lidé od srdce k srdci blíž. Budou mít co dělat, aby se od neděle dostali do téhle formy. Přitom každá kočka ví, že počasí ani vánoční čas žádné štěstí nedělají. Tak v kočkách (tedy kocourech) jako v lidech jsou totiž zakódovány jaksi od přírody dvě polohy, kterým se zvyklo říkat pohled na svět.

Někdo ráno vyskočí a je v pohodě, když mu spadne sklenička, bere to jako test, toho, že ho nic nerozhází a že střepy přinášejí štěstí. Anebo také jako prokletí toho dne a třeba to, že nic nemá smysl.

Pán mi chodí občas pro laskominy k řezníkovi (ať žije měkký kuřecí salám), staví se v pekárně a hned, když se vrátí, má lepší náladu. A já vím proč. Ti nejobyčejnější lidé, v tomto případě prodavačky, dámy v letech, které by třeba vzhledem k výši (níži) svého platu mohly být rozmrzelé od rána do večera, se pokaždé usmívají. A to těší i nás, kocoury, když mne pak pán šimrá za ušima, hned se cítím daleko líp.

Víte, úsměv je zatím pořád zadarmo, zdražovat se nebude a mračení neřeší vůbec nic...