Jízda králů přežije aj UNESCO

Ilustrační foto (Mediafax)Ilustrační foto (Mediafax)
Ilustrační foto (Mediafax)
Josef Holcman 1. 12. 2011 | Zdroj: Josef Holcman

Novináři se od první neděle adventní písemně radovali, že lidé v Hluku, v Kunovicích, ve Skoronicích a ve Vlčnově oslavovali, protože jízda králů byla zapsána jako součást nehmotného kulturního dědictví lidstva do seznamu UNESCO. To je pěkný úspěch (jaké to slovní spojení, pravda), ale co to znamená? Přispěje nám někdo na zapůjčení koní? Protože na jízdě králů jsou moji drazí koně drazí: letos na Slováckém roku v Kyjově kolem šedesáti tisíc.

A když nám někdo přispěje, tak se ptám, co se zvyky, obyčeji a tradicemi udělaly v minulosti peníze? Každá tradice by měla vytrysknout z potřeb lidí a jestliže jízdu králů nezlikvidovala likvidace koní v JZD, tak už přežije všecko, i to UNESCO. Jsem si jist, protože emoce mladých krojovaných mužů na koních fungují ve formě jakéhosi pozitivního podpisu jezdců na tomto světě; o emocích diváků ani nemluvě.

Chtěli být co nejblíž pěti vyslancům s praporečníkem, kteří přicválali druhou srpnovou k radnici, tlačili se jim do cesty a tleskali, fotografovali, popisovali  barvy a tóny do telefonu. Diváci s otevřenými ústy, otcové s dětmi za krkem, všichni v jakémsi časovém vakuu nahlíželi do okna, kterým mohli na chvíli vidět svoje předky a naši minulost. Stav nevědění tisíců hlav, které odložily veškerou práci a očima i ušima nechaly do sebe téct jak lávu barevnou kometu žlutých gatí a fialových punčoch, zelenočervenočerných klobouků i koní s růžemi, mašlemi a třásněmi. Víno, koláčky a slivovici dostávají od domácích všichni, jízda králů je koledou, vyvolávaná slova, pokřik Hýlom hálom a následné dárky, výskání, tance a verše. Ocitám se v katastru prázdna a na okamžiky vidím jak slastně musí být těm, kteří vědí, že nic nevědí. V závěru si jezdci stoupají do sedel a nedávají pozor, aby si hlavy o mráčky nerozťali, jsou vysocí, vyšší než okna domů v prvních poschodích a koně jsou k nám hodní. Potom jedeme na vozech do míst prvních dětských pádů na dřevěných podlahách bývalých příbytků, tam kde psi domácí při zabíjačkách lízali krev na marách a kde jsme poprvé byli posazeni na koně. Chřiby vlevo se houpají nahoru dolů, Javořina před námi a vpravo hrbek Pálavy, opěrné body, mezi nimiž pijeme vína z Panihájů, Chrastí nebo Šištótu a lekáme se toho, do jaké nicoty se propadneme v pondělí.

Ani si  neuvědomujeme, kde jsme, jezdcům se nechce do sedel a koním se nechce ze stínu, ale křižovatka na kraji Kyjova nás probere, doprava stojí kvůli nám a ráda stojí, lidé vyskakují z aut a hledají fotoaparáty či mobily, aby se doma podívali, proč se zdrželi v Kyjově. Na Novém světě jedou vyvolávači až k šenku na dvoře a chladná smetanová piva padají do hrdel, která znovu a znovu křičí hýlom hálom. V závěru u radnice si někteří jezdci stoupají do sedel, stojí na koních a ti se tváří, jako že jízdu králů jezdí od narození. Zpíváme, vracíme se kolem vinohradů a pijeme plody půdy, v níž koňská kopyta zanechávají stopu vedoucí k místům, kde maminky nosívaly z chlévů čerstvé mléko, kde kočky při zabíjačkách lízaly krev na márách a já myslím nemyslím, prázdně šťastný, že nic nemusím, jenom tak jemně si naznačuju, že splynout tady, to by bylo ono, tady by to snad nebolelo, na konci života ty dřevěné desky…

Komentáře


Mail-Info

Zadejte svou e-mailovou adresu

Přihlaste se k odběru aktuálních zpráv:

  

Antispam