Aniž by to tušil, byl jsem s ním mockrát, při mnoha „spanilých jízdách“ po moravských zámcích, od Slavkova přes Mikulov až třeba do Židlochovice. Dnes už se to samozřejmě vnímá po téměř dvaceti letech jinak, ale, kdo chce, vzpomene si. Prezident vždycky vyšel mezi novináře sám nebo s mluvčím a informoval o tom, že se zase podařilo po jednáních se slovenskou stranou udržet Československo. Jak už to tak bývá, okolnosti tomu chtěly, že to byla snaha historicky marná a myslím, že nakonec Slovákům jejich uskutečněnou národní státotvornou snahu ani nezazlíval.

Havel je fenomén, ve Zlínském kraji byl tak trochu doma, vždyť jezdil už jako kluk na návštěvu k dědečkovi Hugo Vavrečkovi do Zlína. Ve Valašském Meziříčí před sedmi lety otiskl ve sklářské škole do forem své dlaně a je tam od té doby čestným občanem. Teď mu lidé vzdávají úctu pár hodin po jeho smrti. Ale také spílají, neuvěřitelně hrubě, anonymně na internetových diskusích. Taky znak demokracie, o kterou Václav Havel tolik bojoval. Nemyslím, že by z toho byl dramatik a znalec lidských povah a duší Havel překvapený, s něčím podobným musel počítat. Co by mu ale asi nastolilo smutek na duši, to se odehrálo pár hodin poté, co zemřel. Zlínské náměstí, jeho roh pod radnicí, kde lidé zapalovali první svíčky na jeho památku, si vyhradily veliké vánoční kamiony plné poskakujících Santa Clausů na předem připravené akci. Celé to působilo pitoreskně, smutně až cynicky, duch Václava Havla se krčil před obry z Coca Coly…