Denně se prostřednictvím telefonní linky 112 spolu s kolegy a kolegyněmi ve směně setkává se situacemi, které jsou pro druhou stranu nějakým způsobem výjimečné a nikdy ne příjemné. Operátorka se musí bleskově zorientovat, rozhodovat, jednotlivé případy přesunout ke zdravotníkům či policii, samozřejmě podle okolností svým kolegům z hasičského záchranného sboru.

„Snad největší nápor práce byl loni při obřím požáru v Chropyni, neustále jsme museli přivolávat posily, navíc živel řádil hodně dlouho“ vzpomíná na zřejmě nejnáročnější případ loňského roku.

Společně s kolegy musí vyřídit denně až 800 telefonátů, volají zmatení lidé s psychickými problémy, také sebevrazi, ti často nechtějí říct, kde se nacházejí, a protože se k nám dovolají i bez simkarty, je identifikace místa vlastně nemožná.“Často telefonují lidé těsně po dopravní nehodě, bývají v šoku, neuvědomují si nebo prostě ani nevědí, kde jsou,“ upozorňuje Součková na úskalí kontaktů s lidmi v mezních životních situacích.

„Stalo se nám třeba, že podle hlasu evidentně malé dítě hlásilo požár, nikdy nemůžeme vyloučit, že jde o nejapný dětský žert, to se také stává. Tentokrát ale malá holčička měla pravdu a včasným výjezdem hasičů se podařilo zabránit škodě v řádech milionů.“

Na „stodvanáctku“ si lidé zvykli volat podstatně častěji než na jiné tísňové linky. „Je to dobře, integrovaný systém nás okamžitě propojuje třeba s děvčaty na dispečinku záchranné služby, neztrácíme ani vteřinu,“ dodává pohledná tmavovláska, která u hasičského záchranného sboru pracuje už deset let. A jak se od dennodenní psychické zátěže odreagovává? „To je různé,“směje se,“hodně si odpočinu se svou malou dcerou, koníčkem je angličtina i cestování…“