Což o to, pustit mne ke kamnům není asi pro paničku problém, ale co mne těší daleko více, je to, že pořád a pořád přisypávala na parapet za okno vločky a další dobroty pro vykřehlé opeřence. Jinak je tam rád proháním, aspoň číhám za oknem, ale teď jsem je nechal na pokoji. Pak jsem taky viděl, jak si paní doma balí mrkev, jablka, rohlíky a starý chleba, nasazuje rukavice, čepici a míří do lesa. Pročpak asi? V ZOO zase slonům mažou uši vazelínou, aby jim nenamrzly, tučňáci mají k ohřívání teplomety, prostě o nás zvířata je v mrazivých dnech docela slušně postaráno.

Ale co mne těší ještě více, lidé jsou k sobě v těch studených ránech i večerech jaksi hodnější, zahřejí se třeba v obchodě, usmějí, brr to je zima, ale v srdcích jako by měli tepleji než jindy. A platí to i doma, u kamen je prostě lépe než obvykle a ten pocit domova si prý lidé užívají daleko více než kdy jindy. Myslím, že by si i ve dnech, až bude všechno takříkajíc v normě, měli uvědomit, jak se k sobě (i k nám zvířatům) chovali, když mrzlo až praštělo v kloubech. A ještě něco, kdybychom my kocouři nosili klobouky, tak bych je hluboce smekl před všemi, kteří dokázali i v těch hlubokých mrazech pracovat pod širým nebem. Třeba popeláři, stavební dělníci, kopáči, vlekaři a mnozí mnozí další.

zdraví vás kocour Karel