Rusko, Řecko, Polsko, zápasy ve skupině. Jako by s blížícím se výkopem prvního duelu rostla spíše síla soupeřů v podvědomí i povědomí našich fandů. Obezřetnost je na místě, ale pesimismus? Proč vlastně? Naše výkonnost měla v kvalifikační skupině při boji o účast na setkání evropské šestnáctičlenné elity jasně stoupající tendenci, pamatujete ještě na tristní porážku v Olomouci zkraje kvalifikace proti Litvě?

Nemyslete, třeba v roce 1962 do Chile nejeli tehdejší Čechoslováci vůbec jako favorité, nakonec získali dodnes nepřekonané světové stříbro. Anebo v roce 1976, kdy jsme se stali "majstry Európy" jak křičel v časech, kdy se moc nekřičelo legendární Karol Polák. V semifinále si na nás měli smlsnout tehdy (ale kdy ne?) vynikající Holanďané a když je v prodloužení a dešti smetli Nehoda s Františkem Veselým, měl být stejný tým obětním beránkem ve finále proti aktuálním mistrům světa z NSR. A přece jsme získali titul!

V Anglii o dvacet let později hráli Češi v úvodním duelu proti Němcům totální "tužku", co s nimi ale pak provedl trenér Uhrín... pamatujete? Itálie šla do kolen, remíza s Ruskem stačila na postup. Ve čtvrtfinále pak Karel Poborský vešel do dějin svým jedinečným průnikem a lobem v duelu s Portugalskem, semifinále s Francií jsme vyhráli na penalty a pak nebýt smůly ve finále s Německem...

Smůla nás polepila v roce 2000 i 2004, byť v druhém případě brali Češi skvělý bronz. Tehdy naše zlaté touhy překazili Řekové a došli si až pro nejnečekanější titul historie. Takže, možné je úplně všechno. Držte palce, lépe pěsti a fanděte. A bavte se. Fotbal je totiž zábava, ne otázka života a smrti...

O autorovi

Hubert Leč

Sportovní glosátor, který umí tvrdě zasmečovat svými postřehy.