Když jsem si pár dnů předtím, než v Londýně začaly ony velkolepé Hry, četl, že je český sport v absolutní krizi a totálně bez peněz coby důsledek řádění šéfů kdysi i ve sportu všemocné Sazky, šel z toho v horku mráz kolem. Budu se radovat z každičkého úspěchu, pořádně si to užiji, říkal jsem si. Vždyť tenhle svátek je jen jednou za čtyři roky, za čtyři dlouhé roky.

A první dny jako by dávaly prognostikům do černa laděných za pravdu. Prostě se příliš nedařilo. Už už se projevovalo to známé české, jak je dobře, když se nedaří ... Přišly ale první úspěchy, načal je na divoké vodě kajakář Vavřinec Hradílek stříbrem, Mirka Knapková pozlatila po osmi dnech her svůj skif a neobyčejně obyčejná dívenka z Rackové u Zlína Adéla Sýkorová vystílela hodně nečekaný bronz. A bylo líp. 

Škarohlídi ale pořád triumfovali, od Špotákové zlato čekali, takže co, Veselý zklamal na celé čáře, byl až čtvrtý. Zase typicky malověrné, české. Měli jste vidět, jak se Turci týden radovali z vítězství a stříbra svých mílařek, my si to prostě takhle užít neumíme. Ani nechceme, což je horší. A fantastické zlaté medaile bikera Kulhavého a moderního pětibojaře Svobody, to přece byla tečka jako z krásných snů.

Celková bilance 10 medailí, čtyři zlata, tři stříbra, tři bronzy. Pro desetimilionový národ, jehož sport je "v totální krizi" vynikající úspěch. Jsme devatenáctí v hodnocení národů. Po Atlantě roku 1996, kde jsme získali medailí celkem 11, nejlepší výsledek za posledních 40 let.

Olympiáda skončila, což je obrovská škoda, nezapomeňte ale, jak fantastický svátek světového sportu to byl. A těšte se do Ria, do Brazílie, čtyři roky uběhnou jako voda ve vysýchající Dřevnici. Bohudík. Nebo bohužel?

O autorovi

Hubert Leč

Sportovní glosátor, který umí tvrdě zasmečovat svými postřehy.