Volba se po výjezdu na Cínovec ukázala jako dobrý odhad. Takže u rozcestníku uhýbám doprava z hlavní asfaltky a cesta se po pár metrech mění v mou oblíbenou lesní. Stoupání ze začátku nebylo tak strmé. Potkal jsem „pana domácího“ venčícího psa a pro jistotu se zeptal, zda jedu na Cínovec správným směrem. Ujistil mě, že směr určitě mám, ale na kolo to místy není.

Taková výzva mě ještě více nabudila a přidal jsem do pedálů. Krajina je jiná než u nás na Valašsku. Mezi stromy jsou koberce v provedení zeleného mechu. Dojíždím k rozcestí zvané Sedmihůrská cesta. Část cesty vede po asfaltu, kdy po cca 200m se modrá barva zatáčí doleva a to opět do hustě prorostlého lesa. Dva potoky, na které jsem narazil na tomto úseku, jsem musel přebrodit. Terén byl docela podmáčený, takže se v prudkých stoupáních muselo i z kola dolů a tlačit – jak jinak. Vždy se ale jednalo jen o pár metrů. Po 40 minutách výjezdu na vrchol najíždím opět na asfalt. Odtud již sjíždím k Cínoveckému pomezí. Přejíždím most přes hlavní cestu a za mostem je rozcestník. Budu ještě pár kilometrů sledovat modrou k dalšímu rozcestí Zadní Cínovec. Zde odbočuji doleva a po hřebeni jedu směr Vitiška. Zastavuji se ještě u jednoho rozcestníku U Vojáka, kde byla docela podrobná mapa pěkných okruhů k místním rašeliništím. Vyjížďku po rašeliništích ale nechávám napříště vzhledem k času a pokračuji po hřebeni.

Cesta ubíhá pěkně, je to po asfaltu a částečně z kopce. Dojíždím k horské chatě Vitiška, odkud je pěkný výhled do údolí, ve kterém je soustředěno lyžařské středisko, toho času prozatím bez sněhové pokrývky. V dálce je dokonce vidět i kopec Milešovka. Začíná se stmívat a oblékám bundu, jelikož mne čeká již jen dlouhý sjezd dolů. Na světla také došlo a to nejen pro mou jistotu. Nasedám a začínám nabírat rychlost. Některé zatáčky byly jako na Červenohorském sedle, tím myslím „vracečky“. Po pár minutách dojíždím do obce Mikulov. Pár zatáček a jsem za vesnicí a stále je to směrem dolů. Přijíždím do další vesnice s nelibým názvem Hrob. Nedalo mi a při pohledu na starý železniční viadukt zastavuji a fotím. Projíždím další vesnice Mlýny, Verneřice a Košťany. V Košťanech odbočuji doleva a mířím do Újezdečku. V Újezdečku se zastavuji na první a zároveň poslední občerstvení po náročném výjezdu na Cínovec.

Rekapitulace vyjížďky je taková, že na závěr letní cyklistické sezóny to nebylo zlé.

Končí nám pomalu cykloturistická sezóna. Tímto se s vámi na čas loučím, a pokud vyjedu na svém zimním kole, určitě se to dozvíte v Kamilových Kolotoulkách.

Tak třeba někdy i s vámi, kolotoulkař Kamil.

Fotogalerie