Ať už dopadne šampionát, jak chce, potvrdil jednu důležitou věc. Mužstva se výkonnostně vyrovnávají. Já říkám: konečně.

Z mezinárodního pohledu to může hokeji jen a jen pomoci. Problémy s takzvanými outsidery měl každý, od nás přes Rusko, Kanadu, Finsko či Švédsko. To je fakt a je to bez diskuse. A je to také znak zmíněné větší vyrovnanosti, který dává donedávna fádnímu mistrovství větší lesk a zajímavost.

Trenér Hadamczik postavil mužstvo, jaké postavil. Už úvod byl ovšem zvláštní, naráz měl zraněnou brankářskou jedničku a dvojku, laciné hraní si na to, co že vlastně Pavelcovi je, si fanoušky rozhodně nezískalo.

Mužstvo působilo syrovým, nesehraným dojmem. Po každém utkání si hráči sypali popel na hlavu a slibovali zlepšení, jenže to nastalo jen v prvním ultimativním zápase, jakémsi osmifinále proti Norům. Čtvrtfinále... a letos neskutečně suverenní Švýcaři už byli nad naše síly. Dvě třetiny jsme si nevytvořili pořádnou příležitost.

Ještě jeden postřeh z barů a hospůdek, ale i z ulic. Vůbec se nevytáhli naši fanoušci, často jako by měli nepokrytou radost, když se našim nevedlo.

Tenhle šampionát je teprve před vrcholem, hrát ve dvou osmičlenných skupinách ve dvou zemích se docela povedlo, systém byl zajímavý. Co bude dál, to se uvidí. Z našeho pohledu ale tentokrát platí. Co nejdříve zapomenout. A poučit se.

O autorovi

Hubert Leč

Sportovní glosátor, který umí tvrdě zasmečovat svými postřehy.