Divadlo text představilo poprvé v minulé sezoně v cyklu inscenovaných čtení na téma Československo. Když se Vám tehdy dostal do ruky scénář, jaké byly Vaše první dojmy?Výborné, protože jsem si uvědomila, že nečtu jen divadelní hru. Bylo mi to tak blízké, nejen matka, ale všechny ty figury, je to zachycený život. Pan Kuras se k tomu i přiznal, že vycházel z vlastních zkušeností s maminkou. Je to skvěle napsané, každé slovo můžete nahradit svým vlastním. Není tam nic vykonstruované, nepřirozené, přimyšlené.

Nebylo to pro Vás tak přirozené třeba proto, že sama máte dva syny?

Možná ani moc ne. Nebo si to nechci přiznat, že jsem taková megera (smích).

Tak jsem to nemyslela. Myslím ty situace, kdy syn přijde, představí Vám partnerku, kamaráda... Určitě je znáte.

Ano, moje zkušenost jako matky se tam rozhodně objevuje. Už na to mám právo, nakonec už bych klidně mohla být i babičkou. Ale já jsem se vždycky snažila být otevřená. Sama jsem zažila, když má matka s pochybnostmi a nedůvěrou hodnotila mého partnera a bylo mi to velmi nepříjemné. Asi se bála, že by mě ten vztah mohl nějak odvést od divadla. Ale já jsem se tohoto přístupu vždycky chtěla vyvarovat.

Říká se, že nejhorší jsou tchýně. Jaké jste to měla u maminky svého muže jako budoucí nevěsta?

Když mě přivedl ukázat domů, byla jsem velmi mladá, byla jsem herečka, čekali, že přijede buď nějaká slípka, nebo superstar. Přijela úplně normální holka s ohonem, po obědě jsem se hned chopila nádobí, chovala jsem se přirozeně a tím jsem si je získala.

Jak se Vám tedy postava hrála, když zosobňuje to, čím jste se vždy snažila nebýt?

Z pozice ženy a matky, která dělá synovi trošku příkoří, to na mě celé působilo nejdřív velmi vtipně. Potom jsem se nad tím zamyslela, začala jsem matku trochu chápat a v určité fázi je mi jí i líto. Ona je zoufalec, vše dělá v dobrém úmyslu, ale nemá pochopení.

Jací jsou Vaši synové?

Mezi mými syny je velký věkový rozdíl. Když ten starší dospíval, ten mladší byl ještě děcko. Teď je to obráceně. Ten starší už má ke čtyřicítce, je to muž středního věku, a randí ten mladší. Chodí se spolužačkou z vysoké školy, ale důsledně si drží odstup. Odstěhoval se a žije si svůj život, což je obrovská výhoda. Nemám tak možnost být svědkem něčeho, co se mi třeba nebude líbit, protože bych se určitě neudržela a něco bych řekla.

Takže když k nim jdete na návštěvu, „nevyhrnete si rukávy, nerozbíjíte ležení v obýváku..."?

Ne! Oni chodí na návštěvu ke mně (smích). Ale i kdyby, tohle bych nikdy neudělala, i kdybych si měla překousnout jazyk. Matka se může dívat zpovzdálí, ale rozhodně by se dětem do života plést neměla. Každý si svou cestu musí projít sám.

Jaký je Gustav Řezníček coby divadelní syn Danny?

Gustav je úplně jiný než mí synové. Sám je hodně fixovaný na maminku, opatruje ji, vůči ženám má vůbec hodně vyvinuté cítění, je empatický. Mí synové takoví moc nejsou. Gustav je veselý kolega, který se ale dovede i naštvat a nebojí se říct nepříjemnou pravdu, za což si ho moc vážím. Je to velmi otevřený člověk, bezprostřední. Někdy stačí na jevišti jenom jeden pohled a on se tím odbourá. Moc dobře se s ním pracuje.

Čím to je podle Vás, že čtení mělo takový úspěch?

Každý se v tom může najít – je to o synech, o matkách, ale i dcerách. Setkávají se v místě, které není domovem ani pro jednoho z nich. Je to atraktivní i tím, že se to neodehrává u nás. A zábavné v tom, že všichni si přece jenom to české hovínko na těch botách neseme.

Nikdy nekončí režírovala studentka JAMU Zuzana Patráková, která už se zlínským divadle sice jednu zkušenost měla (inscenované čtení Čarování), ale i tak se zeptám - neměla z vás jako z ostřílených herců přece jen trochu respekt? Strach?

Ne, přišla mezi přátele, neměli jsme mezi sebou žádnou zeď. Byli jsme zvědaví, jak to vidí, to je vždycky vzrušující. Měla všechno promyšlené. K ruce měla asistenta a měla v něm oporu, taky to byl student. Moc ráda pracuji s mladými lidmi a těší mě, že se to dotáhne až do tvaru hotového divadelního představení.

Bude Nikdy nekončí jako regulérní inscenace jiné? V čem?

V inscenovaném čtení se člověk hodně soustředí na text a nemůže figuru pořádně rozehrát, scénář v ruce omezuje a svazuje. V představení dělají hodně pohledy, pauzy, ale to ve čtení nejde, to by pak taky mohlo vypadat, že jste se ztratili v textu. Moc se těším, že Nikdy nekončí dostane nový rozměr, dostane to oči, které jsme měli předtím zahleděné do papírů. A takový kontakt dělá divy.