"Měli jsme tu nedávno nejmenovanou reportérku nejmenované televizní stanice Julii. Když jsme ji přijímali, byla v naprosto zbědovaném stavu, už jenom gestikulovala a vyrážela neartikulované výrazy. Nezabraly ani silné zklidňující léky, do postele, kde jsme ji museli přikurtovat, jsme ji museli dát atrapu mikrofonu a malou kameru, jinak hrozila sebepoškozováním. Až když jsme ji nastínili budoucnost se svatbou v bílém, mírně se zklidnila a pak už žádala místo zklidňujících léků afrodiziaka," říká primář soukromého léčebného zařízení v beskydských kopcích Jiří Divoký.

Nejde zdaleka o ojedinělý případ. "Například já jsem začínal v roce 1982 v Československém rozhlase, tehdy byla norma jeden příspěvek denně, dnes jich dělám kolem patnácti v průměru, v sobotu i v neděli," vzpomíná nestor žurnalistů Zlínského kraje Jan Dědeček. Také on už má s léčením své zkušenosti. "Mám ovšem specifickou formu, na mne nejlépe coby terapie působí, když na mne manželka chrlí po dobu deseti minut intenzivní nadávky na mou neschopnost, to mne vždycky zachrání," mluví o zvláštní metodě Dědeček.

Hilgert Smeč, žurnalista raně středního věku, zase hledá coby zpravodaj o drsných kauzách útěchu v nočních procházkách Zlínem. "Teprve, když se projdu městem a dorazím nad ránem s čistou hlavou domů, jsem schopen zaplašit myšlenky na všechny ty metyl a etyl kauzy," říká.

Zmíněný muž se teď staví do čela odborové organizace Za práva novinářů a žádá po ministerstvu informací pravidelnou lázeňskou péči a ztrojnásobení mezd.

O autorovi

Jana Pravdová

Mystifikátorka tělem i duší, které není žádná pravda svatá.