Jak hodnotíte uplynulou sezonu ve Slovácku?

Začala celkem dobře. Na podzim jsme uhrály hodně bodů a doma jsme remizovaly se Slávií, a Spartu dokonce porazily. Jenže jaro už tak vydařené nebylo. Zranily se čtyři holky včetně mě a na hře i zisku bodů to šlo vidět. Konečná čtvrtá příčka je pro mě velkým zklamáním. Čtverku mám sice ráda a je to číslo, které nosím na zádech, tady mě to ale hodně mrzelo.

Mluvíte o zranění, jaký je Váš současný stav?

Jsem svobodná a bezdětná (úsměv). Ale co se zranění týče, mám před operací. Jít jsem měla v srpnu, ale přesunula jsem ji na listopad. Snad ještě nějakou chvíli vydržím. Už tři měsíce se léčím a vlastně ani popřádně nevím s čím. Čtyři lékaři měli čtyři různé diagnózy, ale všichni se shodli na tom, že to ještě nikdo neviděl. Můj problém se nachází někde mezi kolenem a lýtkovou kostí.

Zranění Vás provázejí každý ročník. Co všechno už jste prodělala a našel by se rok, který se obešel bez problémů?

Myslím si, že některý rok jsem zranění neměla, ale upřímně si nevzpomenu, který to byl. A co všechno mi už bylo... Párkrát mě ze hřiště odvezla záchranka. Nejzávažnější asi bylo pohmoždění krční páteře, silný otřes mozku, bezvědomí a následný dlouhodobý pobyt v nemocnici. Nejbolestivější asi zlomenina klíční kosti a určitě loňská operace ramena, které už v podstatě skoro na ničem nedrželo. Jinak jsem měla klasické problémy s koleny jako menisky, zlomeniny, výrony.

Byla letošní sezona poslední?

Posledních pár let si myslím, že je to vždy poslední sezona. Ale v týmu jsem hlavně proto, abych předávala zkušenosti mladším holkám a střílela branky, což se stále jakž takž daří. Těžko se pak odchází. Zdravotní stav je však stále horší a horší, takže následující ročník už bude opravdu nejspíš ten poslední na nejvyšší úrovni.

Kromě hraní jste letos poprvé trénovala ženský fotbalový tým v Uherském Brodě. Jak vidíte první rok?

Byl velmi náročný hlavně po psychické stránce. Je to nově založené družstvo, ve kterém hrají holky, které už někdy hrály, ale většina z nich teprve takříkajíc louská fotbalovou abecedu. Bylo těžké udělat takové tréninky, aby se některé naučily základy, a ty pokročilejší se nenudily. S trénováním už jsem měla zkušenosti s přípravkou a dětmi, a protože máme věkově rozmanitý tým, zase taková novinka s trénováním to nebyla. Naše nejmladší hráčka má 13 let, nejstarší 42. Jsem ráda, že jsme v soutěži s holkama neskončily poslední a získaly jsme nějaké body. Máme se ale ještě hodně co učit.

Jak jste se vůbec k trénování Uherského Brodu dostala?

Jako slepý k houslím (smích). Když jsem loni po operaci ramena musela do lázní a měla jsem spoustu času, kontaktoval mě Petr Zpěvák (funkcionář brodských fotbalistek) s myšlenkou na založení žen v Uherském Brodě. Zdálo se mi to jako dobrý nápad. Když mě pak oslovil sám předseda klubu Josef Hamšík, řekla jsem si, že jdu do toho. Začátky byly kruté, ale pomohl mi pan Zpěvák, bez kterého by dnes ženský tým v Brodě nebyl.

Zůstanete u trenérského kormidla v Brodě i nadále?

Pokud se nestane nic neočekávaného, tak ano. S holkama máme rozdělanou práci a od té já neutíkám. Navíc mě těší, když vidím jejich pokroky. Když jsme začínaly, musela jsem vše dlouho vysvětlovat, dnes řeknu – holky, na značky – a ony makají. I když musíme zapracovat na tréninkové morálce, jsem na své družstvo hrdá. Holky jsou jeden tým a podporují se. Mám v týmu šikovné fotbalistky, které jsou příkladem těm, které se učí. Jim je zase radostí, že se mají od koho učit. Dohromady to vlastně funguje, jak má.