Zlínští hokejisté si jarním triumfem naklonili další spoustu fandů. Ti si teď říkají: co se to proboha stalo? Aby byl mistr v tabulce po patnácti odehraných zápasech tak hluboko dole, to nemohl čekat nikdo.

O příčinách totálního, ale pořád jen dílčího, propadu se vlastně nemluví. Pokud je vůbec někdo zná. Odešlo pár hráčů, přišli jiní, kostra týmu je ale stejná. Teď asi vadí, že nehraje Čajánek, kapitán a tahoun týmu, ale lepší to nebylo ani tehdy, když nastupoval.

I experti si marně lámou hlavu, kde nastalo takové zhoršení. Ano, předešlá sezóna byla dlouhá, vyčerpávající, management moc dobře věděl, proč se nehrne do Ligy mistrů, ta zátěž i náročným cestováním ještě zvýšila, ale do poněkud nechtěné soutěže přece nešli Berani sami.

Všichni se teď odvolávají na nutnost tvrdé práce. Já ale vidím i jinou příčinu, je zdánlivě diametrálně jiná. Žlutomodrým teď chybí hlavně lehkost, radost z vlastní hry a úspěchů. 

Už nás zase tolik není, těch co věří, jedno kolo za druhým letí a úspěchy nepřicházejí.

Možná jsem jeden z posledních, ale já těm mistrovským klukům pořád věřím. I v tu lehkost. Ona ale opravdu vzejde jen z tvrdé práce. A taky z pozitivního myšlení. Myslím, že si tyhle těžké chvíle budou dlouho pamatovat.

Stejně jako já heslo: co tě nazabije, to tě posílí.

O autorovi

Hubert Leč

Sportovní glosátor, který umí tvrdě zasmečovat svými postřehy.