Mě docela potěšila jedna věc. Totiž, když se na piedestal nejlepšího sportovce roku 2014 hrnuly tři slavné české dívky Petra Kvitová, Eva Samková a Martina Sáblíková. Jak nicotné rozdíly mezi nimi nakonec v hlasování expertů byly, jak nesmírně vysoký kredit si všechny tři po zásluze vydobyly.

A vůbec je zajímavé, jak suverénně si korunu pro nejlepšího sportovce České republiky drží právě ženy, jako by se v téhle zemi rodily spíše superwomenky než supermani. Ale uvidíme příště.

Abych chlapům nekřivdil, uvedu dva, vlastně tři, příklady. Vždycky koncem roku ukončí k mé radosti půst skokani na lyžích. Turné čtyř můstků je tak tradiční jako oblíbené a když má náš skokan, v tomto případě Roman Koudelka, vysoké ambice podpořené stejnou výkonností, hned je té novoroční nostalgie méně.

Stejně tak se skláním před Tomášem Berdychem. Škarohlídi pořád tvrdí, že mu chybí vítězný Grand slam. Tak ať, ale držet se řadu let v absolutní světové špičce, to je pro mne prostě víc, než třeba ojedinělý super spěch.

A jedna radost na konec. Co si budeme namlouvat, v létě, když se hrálo brazilské mistrovství světa ve fotbale, nám bylo docela smutno. Bez našich to prostě není ono. O to více mně a určitě i všechny fandy potěšilo až neskutečné vykročení české reprezentace do kvalifikace na EURO 2016. Zatím neztratili ani bod. 

Jen si uvědomte jednu věc, posloupnost dvacetiletek. 

V roce 1976 zlato na mistrovství Evropy, v roce 1996 stříbro, že by v roce 2016 zase cenný fotbalový kov?

O autorovi

Hubert Leč

Sportovní glosátor, který umí tvrdě zasmečovat svými postřehy.