Sportovní disciplína, ve které jsi úspěšný a oceňovaný, se jmenuje Flatland BMX jezdců. Řekla bych, že mezi lidmi střední a starší generace je asi málokdo, komu by tento název něco říkal. O co tedy jde?

Jde především o to, předvést na rovné ploše bez překážek co nejladnější a nejefektivnější jízdu. Můžete si vybrat, jestli děláte triky po předním nebo zadním kole a různě je potom do sebe zapojujete. Ve finále je to moderní balet na "dětském" kole, který lahodí snad všem generacím.

Jaké sportovní úspěchy máš za sebou?

Je toho už docela hodně, ale nejvíc si cením 3. místa v celoročním seriálu Big shock tour v roce 2014, a potom samozřejmě můj kariérní mezník - Vicemistr polské republiky. Doufám, že letos se mi podaří obhájit titul. Mám za sebou ještě několik medailových umístění v zahraničí, ale nechci je jmenovat všechny. Pro mě mají prostě největší hodnotu tyhle.

Kolik lidí se v Česku flatlandu věnuje?

Dřív bylo jezdců "jako much", ale teď už je jich o poznání méně. Starší old school jezdci odpadli a jen pár se jich podařilo adaptovat do dnešní éry ježdění. Aktivně nás jezdí okolo dvaceti a má to jednu výhodu - všichni jsme originální, takže se prostě nestane, že přijdete na naše závody a uvidíte lidi, kteří dělají identické jízdy.

Jak ses k tomuto sportu dostal, jak a kdy ses o něm vůbec dozvěděl a co tě k němu přitáhlo?

Samozřejmě můj sen, jako snad každého kluka, byl ten, že jsem chtěl mít BMX kolo a umět nějaké parádičky. Sen se mi splnil, ale k vůli zdravotním problémům jsem ho musel na čas zastavit. Naštěstí jsem pak na internetu našel nějakého Australana, který dělal právě jednu nevšední disciplínu, a to byl právě BMX flatland. Na první pohled mě to zaujalo a já si řekl, že je můj sen pořád na dosah a jelikož já se zdraví podřizoval několik let, tak byl ten pravý čas zkusit tyto role obrátit.

Nejsi asi úplně běžný typ sportovce. Máš docela vážnou nemoc, se kterou lidé takto vrcholově nesportují. Mohl bys přiblížit, v čem ta nemoc spočívá a jakým způsobem se dá léčit?

Úplně "normální" nejsem, ale když máte velký sen, tak se ho nikdy nesmíte vzdát! Má nemoc se jmenuje revmatoidní artritida a jako dítě mě to postihlo v hodně silné formě. Jednou mě dokonce musela odvést záchranka, protože jsem se prostě nemohl pohnout. V té době jsem od doktorky vyfasoval berle a jasně mi bylo řečeno, že každý krok, který udělám, zásadně poškozuje mé klouby. Od všech jsem si musel povinně vyslechnout, že si nikdy s klukama nezahraju fotbal, nikdy nebudu utíkat, abych stihl autobus, a tak podobně. Je zajímavé, že i když jsem prožíval někdy nesnesitelné bolesti, tak jsem si zachoval určitou dávku humoru, se kterou jsem se v křečích plížil do postele nebo k tehdy mé nejlepší kamarádce pro noční záchvaty - televizi. Musel jsem konzumovat koktejly z široké škály prášků, za které by se nemusel stydět leckterý důchodce, ale když vám je 11 roků, tak to všechno berete trošku jinak. A potom jednoho dne, za velké snahy mé maminky, jsem se dostal do Revmatologického ústavu v Praze k paní doktorce Jarošové, která se mnou udělala divy. Konečně jsem věděl, že jsem v rukou odborníků, protože nikde v okolí Zlína pro mě nebyl doktor, který měl kompetence léčit dítě s touto nemocí. Poté mi začal až masochistický život. Jezdil jsem každý měsíc na vyšetření a i přes to, že jsem věděl, že cokoliv udělám, mi opravdu škodí, tak jsem se snažil vrátit na kolo. Byly to dlouhé měsíce, kdy jsem čekal na výsledky testů a ultrazvuků, abych věděl jakou zátěž si můžu dovolit - jestli teda vůbec nějakou. Doma ze mě tou dobou neměli moc radost, protože se mi několikrát stalo, že jsem se domů doslova plazil opřený o kolo, protože jsem v záchvatu bolesti nemohl udělat normální krok, pohyb, prostě nic. Naštěstí, jak už jsem zmínil v předchozí otázce, jsme si role se zdravím tehdy obrátili a já si řekl, že od teď už nebudu hrát druhé housle. Chci prostě žít jako normální kluk a jednou třeba mít i normální holku...

Jak reaguje tvé tělo na docela velkou sportovní zátěž?

Reakce mého těla na sportovní zátěž je podle toho, jaký trik se zrovna učím. Jsou triky vyloženě silové a potom jsou triky, kde záleží hlavně na soužítí a obratnosti s kolem. Samozřejmě, že nemůžu trénovat jako běžný člověk, a vím, že první náznak bolesti kloubu je něco jako telefon od maminky, že večeře je na stole a měl bych jít domů. Docela mě to někdy mrzí, protože mám třeba právě chuť si dát pořádně do těla a nejde to. Navíc nebýt sportovních grantů Nadace Synot, díky kterým jsem si mohl postupně upravit kolo tak, aby bylo ohleduplné k mým poškozeným kloubům, tak bych asi už ani jezdit nemohl. Tímto bych chtěl této nadaci moc poděkovat.

Při závodech v Chorvatsku, odkud sis před pár dny přivezl dvě zlaté medaile, jsi porotu, ale i své soupeře doslova odzbrojil. A to nejen tím, že jsi předvedl skvělé kousky s kolem. Zapůsobilo na ně také to, jak zatvrzele jsi trval na fér play. Seskočil jsi z kola, když se tvému soupeři nedařilo a jeho kolo odlétlo kamsi pryč a běžel jsi mu pomoci. A pak jsi vyjednal opravný pokus dalšímu soutěžícímu, kterého podle tebe taky potkala smůla a neměl tak šanci se skutečně předvést. Proč jsi to udělal? Vždyť jsi tím ohrožoval své vítězství.

Jo, ta malá věc v semifinále.... Za to jsem dostal skoro nadáno od nejednoho Čecha trávícího svou dovolenou v Chorvatsku ... Naštěstí všechny domluvy končily v nadsázce slovy "máš štěstí, žes to vyhrál, jinak bysme to asi vyřešili nějak jinak". Bylo to prostě jednoduché. Byl to krásný závod, ve kterém byla fajn atmosféra a s klukama jsme si fandili navzájem. Mně se jízda docela povedla. Bohužel, můj soupeř a dobrý kamarád Frane to štěstí neměl a pár věcí mu nevyšlo. Když jsem se dověděl, že porota vybrala mě, tak jsem z tohoto vítězství neměl dobrý pocit a vzal jsem moderátorovi mikrofon a lámavou angličtinou jsem jim řekl, že chci ještě jednu jízdu pro nás dva, která rozhodne. Po čekání na druhý verdikt poroty mi tuhla krev v žilách, ale naštěstí za velkého aplausu diváků jsem se podruhé dověděl, že jsem se probojoval do finále a měl jsem z toho opravdu upřímnou radost. Teď už jsem se mohl radovat od srdce, bez sebemenšího pocitu nespravedlnosti. Taky tento závod byl první, při kterém jsem opravdu brečel štěstím. Možná taky proto, že tam byla i moje maminka a babička, díky kterým jsem se mohl pořádně postavit na své nohy a já jim poprvé mohl ukázat, že jejich snaha rozhodně zbytečná nebyla.

Když jsi s touto disciplínou začínal, která fáze tréningu byla nejnáročnější?

Jak už jsem řekl. Nejnáročnější bylo ze začátku pokaždé se doplazit nějakým způsobem domů. Teď už je každý trénink určitá pokora k mému tělu. Užívám si volnosti pohybů, svobody a pocitu vítězství nad sebou samým.

Co všechno ti flatland dává? Je něco, co ti naopak vzal?

Flatland mi dává energii do života, díky flatlandu nemám omezenou pohyblivost v kloubech a dokonce jsem díky tomuto sportu po několika letech udělal normální krok! Ale taky mi jednu věc vzal - pocity deprese, které mě sžíraly každé hezké sluneční odpoledne, kdy jsem z okna paneláku sledoval mé vrstevníky, jak si hrají na hřištích a já jim tak akorát sem tam zamával.

Co bys vzkázal lidem s nemocí, kterou máš ty?

Je to jednoduché. Nesmíte se nikdy vzdát. Jak se jednou tomu poddáte, tak si nemoc bude brát víc a víc, až se z toho skoro zblázníte. Je důležité najít si věc, zálibu, cokoliv, co vás naplňuje. Cokoliv, co vám umožní žít život s kamarády, se zábavou a pocitem naplnění z činnosti, kterou milujete a můžete se za ní vydat naplno. A nikdy nesmíte zapomenout na to, že revma je prostě revma. Vždy se dá skončit hůř. Nesmí se také zapomenout na víru - víru v sebe, v Boha, v cokoliv, co si myslíte, že vám pomůže v uzdravení. A potom budete zase nahánět holky, jako za mlada...

Fotogalerie