Začínáme na hrázi vyhlášené Luhačovické přehrady. Znalci dobře vědí, že se paradoxně nenachází v Luhačovicích, ale v Pozlovicích. Což je dobré připomenout jaksi pro pořádek. Turistovi je to samozřejmě jedno.

Vycházíme z hráze vodního díla, které chrání lázně v údolí před velkou vodou už z dob první republiky. Po pravém břehu dorazíme do zátočiny a přejdeme na druhou stranu. Odtud je to už jen pár stovek metrů do centra Pozlovic.

Tady se nejen občerstvíme, ale také pěkně rozhlédneme u rozcestníku.

Vyrážíme nenápadně mírňoučkým stoupáním do Podhradí. Cesta příjemně ubíhá, každého potěší, jak pěkně upravená stavení tu, řeklo by se na konci světa, mají. 

V žádném případě nesmíme minout některé zdejší dominanty. Patří k nim třeba unikátní roubená zvonička anebo turecký kříž. Občerstvení možné mimo jiné u zdejšího pramene s mnohanapovídajícím názvem Sirčena.

Právě tady končí silnice, my vyrážíme vzhůru do lesního porostu. Pokračujeme docela náročným stoupáním, občas spočineme a naráz jsme potěšeni, že přeci jen nejsme na úplné samotě. Vítá nás totiž Ekopark Starý Světlov, krásný kus panenské přírody, vyřezávané dřevěné objekty, ale i lavičky a altán s posezením.

Pak nám ještě po poučení u tabulí zbývá pořádný stoupák a jsme u zříceniny hradu Starý Světlov. Prohlédnem si s obdivem, jak rozměrný musel kdysi ve středověku být. A na jak odlehlém místě běžel život hradních pánů i jejich dodavatelů životních potřeb.

U dalšího rozcestí máme hned několik možností, my volíme cestu ke známému poutnímu místu Malenisko nad Provodovem. Mají tu otevřeno a v hospůdce případně ve zdejším penzionu se o utrmácené cestovatele dobře postarají.