A přispívá k tomu zlepšující se dálniční síť východních sousedů. Nejsložitějším úsekem je tak cesta ze Zlína do Půchova, pořád přes moravské a slovenské vesnice. V Půchově ovšem pořídíme elektronickou dálniční známku - na deset dnů za deset Euro a cesta se značně zrychlí. Z Půchova po dálnici do Žiliny, pak zase na obyčejnou silnici, kolem Martina už ovšem po novém patnáctikilometrovém dálničním obchvatu, kousek kolem Ružomberka znovu pomaleji a všehochuť končí krásná dálnice až do Popradu.

Ve Vysokých Tatrách ožívají vzpomínky. Starý Smokovec, už za první republiky prvotřídní centrum Vysokých Tater, se k lepšímu moc nemění, život jakoby se tu třeba u uzavřených léčeben zastavil. Za osm Euro (to není málo) vyjedete na Hrebienok, výstava ledových soch tedy jasně předčí ty rožnovské, ale jinak žádná sláva.

Vysoké Tatry dostaly historickou ránu v listopadu 2004, kdy tu neskutečná smršť vyrvala z kořenů nádherné smrkové porosty ve výšce kolem tisíce metrů nad mořem. Tohle tu cítíte na každém kroku, tam kde byl přímo ozónový les, jsou pořád planiny, jen místy dorůstají nové stromy.

A tak raději zábavu z lepšího tatranského soudku. Štrbské pleso, to je ono. Tady jsou naopak investorské peníze znát. Většina nedávno chátrajících hotelů pořádně vylepšená, Areál snů pod skokanskými můstky moc pěkný, běžecké tratě v tom nejlepším stavu.

K vycházce ze Štrbského plesa láká vodopád Skok, ve výšce kolem 1 700 metrů. Tak namazat pod koleny a jdeme. Za hodinu a čtvrt jsme na místě, ani pořádný vítr nemůže zabránit doslova úchvatným výhledům na nádherné a přímo jedinečné tatranské štíty v modrobílé kombinaci letících oblaků v ledu a sněhu.

Pokud si výhled v panoramatickém zvětšení a dobrém počasí zopakujete z poněkud jiného místa, o pár kilometrů níže z Popradu, musíte společně s naším turistou konstatovat to, co on. Přes všechna pro i proti jsou Vysoké Tatry pořád jedním slovem nádherné.