Pak už jen stačí zvolit místo začátku příjemného výšlapu a nechat se ve společnosti někoho blízkého jen tak nést, co nohy dají. Ne každá cesta musí mít cíl, právě ona může být projednou oním cílem.

Osud nás zavál, respektive auto vyvezlo, k hájence do Lukovečka. S obdivem sledujeme, jak se stavení včetně sousedního přístavku změnilo k lepšímu, asi má nového majitele a z tradiční skorozříceníny je naráz docela pěkný dům.

Turista Zlínek tudy chodí relativně často, přes hřeben se po silnici dostanete po pár kilometrech stoupání a následného sešupu do Rusavy.

Tentokrát to ale zkusíme jinak, cestou méně známou a méně probádanou. 

Držíme se vlevo a jdeme spodní cestou v očekávání, kam nás kroky zavedou. Trochu pozor je třeba dát v lesních partiích na mírně zledovatělou cestu, to by ale zimní vzorek turistického obutí měl hravě zvládnout.

Nabízejí se krásné výhledy na méně známé svahy Hostýnských vrchů, mimochodem až překvapivě ostré. zatímco na sousední cestě potkáte pěšáky i cyklisty a tu a tam i auta, tady je klid přímo božský.

Po dalších stovkách metrů jsme u zastřešeného posedu neboli kazatelny, zvěř dostala od myslivců nášup řepy na horší mrazivé a sněhové časy. Však se také na cestě objevují v mírném sněhovém poprašku různé stopy.

Asfaltka končí, ale my ne. Jdeme dál do lesa, pod nohama to pěkně křupe promrzlou půdou, terén je mírně náročnější, sil pořád dost. Možná po kilometru, možná po o něco delší trase se stane to, co málokdy. I lesní cesta naráz končí a nepokračuje prostě nikam tahle trasa prostě nemá cíl. 

Návrat je tedy jasný opačným směrem, uspokojení i bez turistických taháků zřejmě. Vrátíme se zpět, což nám zabere dalí hodinku. Velmi příjemné je, když je cesta cílem...

I Turista Zlínek přeje v novém roce dobré cesty...