Jízda na předchůdci jízdního kola není z nejpříjemnějších. Oproti dnešním strojům postrádá veškerý komfort. Dřevěné konstrukce a loukoťová obručemi okutá kola od jezdce vyžadují odolnost zejména při jízdě na nerovném terénu, například na kostkách. "To pak velice trpí zadek. Naštěstí mám cyklistické kalhoty s plenkou," řekl serveru Zlin.cz Josef Šohaj z Uherského Brodu, který se akce účastní.

Jemu samotnému drezíny učarovaly natolik, že je začal před několika lety sám stavět. A nespokojil se jen tak s ledajakými, jeho stroje jsou přesnými kopiemi exponátů z mnichovského muzea. "Byl jsem tam, všechno jsem si pofotil a poměřil a podle toho vyrobil," uvedl Šohaj. Na akci přivezl čtyři stroje včetně kopie Draisovy drezíny z roku 1817.

"Nejstarší je celá dubová. Originál je nejzachovalejší známou drezínou. V muzeu v Mnichově si jí velice považují. Je postavená ve vitríně a ze tří stran krytá sklem. Musel jsem se dovolit, jestli ji mohu měřit a fotit," poznamenal Šohaj. Na nejstarší drezíně potom pracoval asi 300 hodin. Svezení na stroji, který nemá pedály a jezdec se odráží i brzdí nohama, je podle něj ale strašné.

Jezdci při akci na počest Draisova vynálezu ujedou denně kolem 50 kilometrů. Přestože první dřevěná kola byla nemotorná, jednalo se o přelomový nápad. Byť ve 20. letech 19. století narazil na potíže. Vzhledem k tomu, že jezdci dávali přednost jízdě po hladším dláždění chodníků než po hrubé dlažbě cest, docházelo k častým střetům s chodci. Postupně proto docházelo k zákazům používání drezín a jejich sláva začala pohasínat.

V roce 1861 Francouz Pierre Michaux změnil pohon z odrážení na šlapání přes jednorychlostní pevné kliky na předním kole. Dopravní prostředek nazval velocipéd. O devět let později přišla novinka v podobě vysokého předního kola, které sice jelo rychleji, ale bylo nestabilní a vedlo k častým pádům. Před koncem 19. století pak vzniklo kolo s pedály ve středu rámu a koly o menším průměru, kde je síla nohou přenášena řetězem na zadní kolo, jako to známe dnes.