Na Frýdecko se oddíly německé armády zabírající naši okleštěnou republiku vydaly už 14. března. Hitler přitom oznámil prezidentu Háchovi vytvoření Protektorátu Čechy a Morava a tudíž zábor území s přítomností vojsk až na den příští. Ten den se také odtrhlo Slovensko a Maďaři anektovali Zakarpatskou Ukrajinu, nastal soumrak Československa.

Dvacetiletý Václav Zlý byl tou dobou před šestou večer coby voják v místeckých kasárnách.

"Naráz někdo zavolal, že jsou tu Němci," vybavuje si dnes v baťovském půldomku na zlínské Podvesné, když sedí v křesle a vzpomíná.

Právě tady jako v jediném vojenském objektu, se tehdy vojáci bránili. Němci měli dokonce mrtvé, asi po hodině skončila ostrá přestřelka, na naší straně byli zranění.

"Nepřítel měl velkou převahu, vystřelil z protitankového děla, tu ohromnou ohlušující ránu slyším ještě dnes," vypráví starý muž s úžasnou pamětí.  
"Náš velitel potom nechal zastavit palbu, obrana neměla smysl. Museli jsme nastoupit, vyvedli nás na náměstí v Místku, odebrali nám zbraně a pak nás pustili zpátky," vrací se o osm desítek let zpět pan Zlý.

Za tři týdny pak už po rozpuštění československé armády odešel zpět do Zlína, kde se už předtím vyučil a prošel školou mladých baťovských mužů.

Po válce pak nastoupil vojenskou službu znovu a na severu Moravy společně s policisty dohlížel na odsun Němců.

Na otázku, zda se naše armáda měla bránit, má i dnes  stoletý muž jasnou odpověď. "Nebylo to možné, odvaha nám nechyběla, ale zradili nás spojenci a přesila byla zničující," domnívá se pamětník.